Mramor je po staletí symbolem vytříbeného vkusu. Na studijním pobytu v italské Carraře, v prostředí obklopeném horami a lomy, propukla vášeň pro tento tradiční materiál a fascinace jeho barevností také u Veroniky Durové. Právě bílý kararský mramor byl již od starověku sochaři vyhledávaným a ceněným materiálem pro svou kvalitu a povrch vhodný k opracovávání. Světlo odrážející se v krystalech kamene navíc dodává povrchu soch dojem živého těla. Nejčastějšími náměty mramorových soch Veroniky Durové jsou různé části a detaily lidského či zvířecího těla, přičemž divák si zcela intuitivně domýšlí jejich další „chybějící“ plány. Autorka nám tu představuje přirozenou řeč těla bez nutnosti nějakého příběhu či vysvětlení a zároveň se zamýšlí nad otázkou, která je společná pro figurativní sochařství obecně – zda konkrétní socha značí přítomnost dané figury, nebo naopak zdůrazňuje její nepřítomnost. Mramor byl oblíbeným materiálem starověkých civilizací také proto, že se dal opracovat bronzovými nástroji. Veronika Durová ale při práci ubírání kamene využívá současné nářadí, a to dnes již zavedené pneumatické kladivo s vidiovými dláty a řezné kotouče s flexou. Právě ubírání materiálu je nejnáročnější část práce především pro jeho nevratnost. V závěru pracuje autorka s klasickým nářadím ručně, aby odstranila mechanické obrání kamene; pro přesnost detailu si oblíbila místní kararské pilníky různých tvarů. Finální proleštění odkryje krásné barvy žíhání kamene. Dalším materiálem, s nímž Durová pracuje, je Acrystal Carrara, který imituje ušlechtilost mramoru, ale zároveň si uchovává velkou míru křehkosti.

Marble has been a symbol of refined taste for centuries. During a residency in Carrara, Italy, in a setting surrounded by mountains and quarries, Veronika Durová’s passion for this traditional material and her fascination with the colourfulness of this natural phenomenon also erupted. White Carrara marble has been a material sought after and valued by sculptors since antiquity, for its innate quality and a surface eminently suitable for working. Moreover, the light reflected in the crystals of the stone gives the surface of the resulting sculptures the impression of a living body. The most frequent subjects of Durová’s marble sculptures are various parts and details of the human or animal body, while the viewer intuitively fills in their “missing” parts. Durová presents us with the natural language of the body without the need for a story or explanation, while reflecting upon a question common to figurative sculpture in general, namely, whether a particular sculpture marks the presence of a given figure, or, on the contrary, underscores its absence. Marble was also the material of choice for ancient civilisations because it could be worked with bronze tools. Durová, however, uses contemporary implements to cut the stone, including the now established pneumatic hammer with widia chisels and cutting discs with flex. It is the removal of the material that is the most challenging aspect of the work, mainly because it is an irreversible process. In the end, the artist works with conventional hand tools to remove the mechanical reversal of the stone. She favours local Carrara files of various shapes for precision of detail. A final polish reveals the beautiful colours of the stone’s streaking. Another material that Durová works with is Acrystal Carrara, which imitates the nobility of marble but retains a great degree of delicacy.