Aktuálními tématy sochařské tvorby Patrika Adamce jsou figura a její tělesnost v zajetí své práce a protiklad lability a stability. V poslední době si pro prezentaci svých pocitů vybral dva zajímavé a naprosto rozdílné materiály – litinu a silikon. Litinové torzo ležící uprostřed molitanové matrace na kovové posteli rozhodně nevyvolává pocit klidného spánku a odpočinku. Tíha litiny způsobuje, že se torzo čím dál více noří do měkkého molitanu jako do nějaké krajiny, která se ho chystá pohltit a z níž kvůli vlastní váze již nemůže uniknout. Právě otisk, stopa, kterou torzo v molitanu zanechá, je důležitou součástí autorova konceptu. Litina je materiál suverénní, kompaktní, působí jistě, ale poněkud deformovaná tvář torza nasvědčuje, že se za onou sebevědomou slupkou odehrává něco jiného. Adamec vidí v litině překrásný, elegantní, ale zároveň studený materiál, který právě díky této vlastnosti přispívá k věrnému zachycení psychologických stavů člověka. Také silikon může mnohdy působit jako pevná schránka, má ovšem silné vlastnosti deformace a jisté lability. I když bude silikonové torzo pevně ukotvené v umělcových pracovních botách, začne se bortit, ohýbat, bojovat se svým současným postavením. Jeho psychická stabilita je narušena, svému vězení v podobě pracovních bot tento krkolomný mrzák neuteče. Dřevěnýma nohama navíc odkazuje k pracovnímu stolu, pro umělce velmi intimnímu prostoru, který má velkou moc odkrýt okolí, co se v daném člověku odehrává. Dílo Patrika Adamce je záměrně plné protikladů a kontrastů. Kde bychom čekali odlehčení, přijde váha, proti očekávané subtilitě předimenzování struktury materiálu. V neustálém proměňování vlastní identity hledá umělec svobodu a ztotožnění.

The figure and its corporeality in the captivity of his work, and the opposition of lability and stability, are current themes in Patrik Adamec’s sculptures. Recently, he has chosen two interesting and completely different materials to present his inner feelings, namely, litina and silicon. A cast iron torso lying in the middle of a foam mattress on a metal bed certainly does not evoke a feeling of peaceful sleep and rest. The weight of the cast iron causes the torso to sink deeper and deeper into the soft foam, as into a landscape that is about to engulf it and from which it cannot escape due to its own weight. The imprint, the trace that the torso leaves in the foam, is an important part of the artist’s concept. Cast iron is a sovereign, compact material, it gives the impression of solidity, though the somewhat deformed face of the torso suggests that something else is going on behind that confident skin. Adamec sees in cast iron a beautiful, elegant, but cold material, which contributes to a faithful depiction of human psychological states thanks to this very characteristic. Silicon can also often act as a solid casket, though it has strong properties of deformation and a certain lability. Even if the silicon torso is firmly anchored in the artist’s working shoes, it will begin to warp, bend, and struggle with its current position. Its psychological stability is disturbed, this tormented being will not escape its prison in the form of work boots. Moreover, the wooden legs make reference to a workbench, a very intimate space for any artist, which has great power to reveal to the surroundings what is going on inside the person. Adamec’s work is deliberately full of contradictions and contrasts. Where we would expect lightness, there is weight, against the expected subtlety of the oversized structure of the material. In the ongoing transformation of his own identity, the artist seeks freedom and identification.