Vymezení vlastního prostředí v rámci konvenčního chápání malby je podstatné v díle Lucie Hoškové, která aktuálně studuje Ateliér Kresby (škola Alice Nikitové) na pražské AVU. Pracuje s dekompostovaným plátnem, jež leželo několik měsíců zakopáno v zemi. Pro autorku však plátno není souvislou a neměnnou platformou. Sešívá jeho fragmenty tak, že samotný podklad je součástí malby. Hošková maluje stehy, akvarelem, uhlem, hlínou, která se v čase otiskla do plátna. Gesto a výpověď jsou pro autorku zásadním jmenovatelem. Na plátně se spojují štěpy krajních životních událostí, zranění, vyvolaná nedobrovolným příchodem na tento svět, i svobodnou volbou ukončení pobytu v něm. Roztrhané podklady zjevují vzkazy z dávné minulosti o obtížném světě, který zde kdysi byl, jehož ozvěny zasáhly naší mysl. Smrt a život se prolínají tak, že někdy jedna oblast zastupuje druhou.

The definition of one's own environment within the framework of the conventional understanding of painting is essential in the work of Lucie Hošková, who is currently studying at the Drawing Studio (Alice Nikitová School) at the AVU in Prague. She works with composted canvas that has been buried in the ground for several months. However, for the author, the canvas is not a continuous and unchanging platform. She stitches its fragments together so that the substrate itself is part of the painting. Hošková paints stitches, watercolors, charcoal, and clay, which are imprinted on the canvas over time. Gesture and statement are essential denominators for the author. Grafts of extreme life events, injuries, caused by an involuntary arrival in this world, as well as a free choice to end the stay in it, are combined on the canvas. Torn records reveal messages from the ancient past about the difficult world that once was here, echoes of which hit our minds. Death and life intertwine in such a way that sometimes one area stands in for the other.