Sklem, tradičním materiálem svého rodného kraje, byl Martin Janecký fascinován od samého počátku, a navázal tak na rodinnou řemeslnou tradici. Bavila ho nezkrotitelnost materiálu, s níž se člověk potýká, když se sklářskému řemeslu teprve učí. Pro tuto vlastnost – roztavené sklo se různě natahuje a roztahuje – řada lidí sklo dnes využívá a nechává jeho změnám při tvorbě volný průběh, přičemž výsledek je dílem náhody. Pro Martina Janeckého ale platí pravý opak: nad výslednou podobou potřebuje mít naprostou kontrolu, což pro něj znamená celoživotní, nekončící boj. Dokonale zvládnuté řemeslo a zároveň hluboké umělecké cítění je na Janeckého sochách vidět na první pohled. Ač nemají sochařovu fyzickou podobu, jsou ve své podstatě všechna jeho díla autoportréty či deníčky. Nálady umělce, veselé i melancholické, vyjadřuje kromě výrazu také barevnost. Janecký ve své tvorbě pracuje dvěma rozdílnými sklářskými technikami. Primárně se jedná o techniku, kterou ovládá jen několik lidí na světě: ruční tvarování žhavé baňky zevnitř, kdy se nepoužívají žádné formy, je v práci se sklem jednou z nejtěžších disciplín. Začíná se od čisté, rovnoměrné koule, na kterou se v několika vrstvách nanášejí sklářské barvy. Následně se bublina otevře a tvaruje tyčí s různě zahnutými konci a dalšími nástroji zevnitř i vně do požadovaného tvaru. Důkladná znalost lidské anatomie je nezbytná, od samého začátku je potřeba přesně vědět, kde bude jaký detail. Druhou Janeckého technikou je tavení skla ve formě, při níž umělec využívá technologie 3D tisku: s jeho pomocí může tvořit sochy v mnohem větším měřítku a pracovat tak nejen s galerijním, ale i s veřejným prostorem. Tavená plastika je na rozdíl od foukané z plného skla a na jejím povrchu se lépe pracuje se světlem.

Right from the start, Martin Janecký was fascinated by glass, a traditional material of his native region, and opted to continue his family’s long established craftsmanship. He enjoyed the uncontrollability of material that one encounters when one is learning the craft of glass. Because of this property, where molten glass stretches and expands in different ways, many people use it indiscriminately, the result being a work of chance. However, for Janecký, the opposite is true. He needs to have complete control over the final form, which for him means a lifelong, never-ending struggle. Perfectly mastered craftsmanship and deep artistic sensitivity are qualities that are obvious at first glance in Janecký’s sculptures. Although they do not take the sculptor’s physical form, all the works are essentially self-portraits or diaries. Facial expression is joined by colour in expressing the artist’s moods, both cheerful and melancholic. Janecký works with two different glass techniques. The first is one that only a few people in the world have mastery of. The hand shaping of a glowing flask from the inside, where no moulds are used, is one of the most difficult disciplines when working with glass. It starts with a clean, even sphere, to which glass paints are applied in layers. The bubble is then opened and shaped with a rod with differently curved ends, as well as other tools, inside and out, into the desired shape. A thorough knowledge of human anatomy is essential, knowing exactly where every detail will be. The second technique that Janecký uses is the fusing of glass in a mould, in which the artist uses 3D printing technology to create sculptures on a far larger scale and to process them not only in the gallery but also in the public space. Unlike blown glass a molten sculpture is from full glass, and its properties make it easier to work with light on its surface.