Jiří Marek patří mezi slibné autory nastupující malířské generace narozené na počátku 90. let. Jeho malířská poetika je introspektivní, podprahově hlubinná a melancholická. Předkládá rozšířený půdorys mezilidských vztahů jako svého druhu „halucinaci“, jako „roztříštěný svět“, který je nutné znovu trpělivě skládat, defragmentovat, znovu oživovat a pročišťovat. Podobně vnímá kulturní odkaz minulosti, který je nutno přetvořit do nového pocitu současnosti. Vše jako by spočívalo ve zpomaleném pohybu, který jedině umožňuje pozorovat a zachytit probíhající autorovu vnitřní transformaci, s níž pracuje a které propůjčuje výrazné malířské rysy. Koncentrace na „prolamování časových rovin zkušenosti“ v sobě obsahuje také očistnou katarzi duchovních cvičení. Jsou to malířské exercicie, které mají za úkol vyjasnit a očistit vztah k dějinám a minulosti jako k živým předobrazům dneška. Cosi zdánlivě archaického se tu radikalizuje, aby byla podlomena jistota z tzv. vývojově překonaného, a aby tu byl opět zpřítomněn lidský osud v jeho opakující se nahotě, zranitelnosti a heideggerovské vrženosti.

Jiří Marek belongs to the promising authors of the emerging generation of painters born in the early 1990s. His painting poetics is introspective, subliminally deep and melancholic. It presents the extended floor plan of interpersonal relations as a kind of "hallucination", as a "fragmented world" that needs to be patiently reassembled, defragmented, reanimated and purified. Similarly, he perceives the cultural legacy of the past, which must be transformed into a new sense of the present. Everything seems to consist of a slow motion, which only makes it possible to observe and capture the ongoing internal transformation of the author, with which he works and which lends distinctive painterly features. Concentration on "breaking through the temporal planes of experience" also contains the cleansing catharsis of spiritual exercises. They are painting exercises whose task is to clarify and purify the relationship to history and the past as living examples of today. Something seemingly archaic is radicalized here in order to undermine the certainty of the so-called developmentally surpassed, and to make human destiny present again in its recurring nudity, vulnerability and Heideggerian thrownness.